Purimפּוּרִים

Svátek vychází z knihy Ester: perský král Achašveroš, jeho ministr Haman, který chtěl vyhubit všechny Židy říše, a královna Ester se strýcem Mordechajem, kteří pohromu odvrátili. Haman určil datum losem – hebrejsky pur –, odtud název svátku.^1,2

Historicita vyprávění je mezi badateli sporná; kniha je zasazena do doby perské vlády (Achašveroš bývá ztotožňován s Xerxem I.), ale vnější doklady o událostech chybějí. Kniha patří do Ketuvim (Spisů).³

Kniha sama ustanovuje každoroční oslavu 14. a 15. adaru jako „dny hodování a radosti, posílání dárků jeden druhému a darů chudým“. Mišna rozlišuje města obehnaná hradbami od dob Jozua, kde se slaví 15. adar.^4,5

Kniha Ester jako jediná biblická kniha (vedle Písně písní) nezmiňuje Boží jméno. Tradiční výklad v tom vidí Boží „skrytou tvář“ – záchrana přichází skrze zdánlivě náhodné události a lidské jednání.⁶

Motiv „obrácení“ (ve-nahafoch hu, Est 9:1) – smutek se mění v radost – prostupuje celý svátek: maskování, parodie, převrácené role.⁷

Při čtení Hamanova jména v megile se dělá hluk řehtačkami (jidiš gragger, hebr. ra'ašan) nebo dupáním. Zvyk zná již glosa Remy.⁹

Talmudský výrok „člověk je povinen se o Purimu opojit, až nerozezná mezi ‚proklet buď Haman‘ a ‚požehnán buď Mordechaj‘“ autority vykládají různě; Rema doporučuje pít víc než obvykle a usnout. Mnohé moderní autority varují před nadměrným pitím.^10,11

Čtení megily: svitek Ester se čte večer a znovu ráno z ručně psaného pergamenového svitku. Talmud zavazuje i ženy, protože „i ony byly součástí toho zázraku“.^12,13

Mišloach manot: poslat alespoň jednomu příteli dva druhy hotového jídla. Matanot la-evjonim: dar alespoň dvěma chudým. Maimonides píše, že je lepší dát více chudým než utratit za hostinu a dárky.^14,15,16

Seuda – slavnostní hostina odpoledne 14. adaru. V Amidě a požehnání po jídle se vkládá Al ha-nisim. V přestupném roce se Purim slaví v adaru II; 14. adar I je Purim katan.^17,18

Před čtením megily se říkají požehnání (o čtení svitku, she-asa nisim a ráno i večer Šehechejanu), po čtení požehnání ha-rav et rivenu. Liturgickou báseň Šošanat Ja'akov zpívají aškenázské komunity.^19,20

Na Purim se neříká Halel; Talmud to zdůvodňuje i tím, že samo čtení megily je chválou.²¹

Řehtačka, masky a trojrohé pečivo jsou nejznámější lidové symboly svátku.

Mnohé komunity slavily vlastní „místní Purim“ (Purim katan, Purim šeni) na památku záchrany vlastní obce, např. v Káhiře, Frankfurtu nad Mohanem nebo Praze.³

Děti si vyrábějí masky a řehtačky, při čtení megily dělají hluk při jménu Haman a pomáhají sestavovat a roznášet balíčky mišloach manot.

Pečení hamantaschen je vhodná rodinná aktivita; příběh Ester lze vyprávět i formou divadla.